Tomáši, co Vás přivedlo k fotografování a jak dlouho se fotografování věnujete?
Kdysi jsme měli v rodině klasické analogové kompakty na běžné rodinné focení, ale jinak jsem analogem nepolíben. A to i přesto, že už mi je lehce přes padesát let. V rodině žádnou tradici ve fotografování nemáme. Svůj první fotoaparát jsem si koupil před více jak pětadvaceti lety. Tehdy se jednalo o fotoaparát Olympus a byl to spíše jen takovej ten chlapskej zájem o další, novou a zajímavou hračku. (smích) Tato značka tenkrát představila svůj první digitální fotoaparát, který měl asi 1,3Mpx. Byla to jen malinká krabička s displejem, téměř nic to kromě záznamu obrazu neumělo, přesto mi to přišlo naprosto geniální. Hold dřevní doba digitální fotografie. Kupoval jsem ho spíše jen jako záznamník na dovolenou a nadělal s ním spoustu parádních fotek. Samozřejmě, když se teď zpětně na ty fotky podívám, tak jak jejich technická, tak fotografická kvalita je prachbídná. To byl můj vstup do fotografie. Protože jsem byl vždycky tak trochu technický typ, zanedlouho už jsem se poohlížel po něčem, co bude opravdu fotit. A postupem času jsem se prokousal přes různé značky až k současnému Fujifilmu.
Vážněji jsem se fotografií začal zabývat až po několika letech běžného cvakání, zkoušení a snažení se pochopit zákonitosti vzniku té opravdové fotografie. Vždycky jsem byl fanouškem tvrdší muziky a často objížděl koncerty zejména metalových kapel. V té době se pod pódii moc koncertních fotografů nepohybovalo. Byla to doba začátku Facebooku a kapely si zakládaly své webovky. Proto mě napadlo, že zkusím něco z koncertů nafotit. Tak jsem tzv. na vlastní triko nafotil set fotografií koncertu známější české metalové kapely, založil si kvůli tomu tehdy pro mě zcela neuchopitelný facebookový profil a přeposlal vše kapele. A světe div se, ony ty moje fotky zaujaly. Obkroužily nejen Facebook zdejší metalové scény, a tím se mi otevřela cesta ke koncertní fotografii. Následně jsem zkusil konkurz v jednom internetovém médiu na pozici koncertního fotografa, a vyšlo to. Tím jsem se postupem času dostal i pod pódia světových metalových TOP kapel. Vystřídal jsem několik médií. Koncertní fotografii jsem se věnoval více jak 12 let a nafotil stovky koncertů. Jen jako zajímavost a pro srandu uvedu, že se mi jedna z fotografií dostala i do tištěného hudebního časopisu v Bulharsku. Tehdy mi kamarád psal, že někde zahlédl fotku, která musí být moje a poslal mi ofocené stránky časopisu. A opravdu. Bylo to v Bulharském vydání Rock&Hard, či tak nějak a byla to fotografie polské kapely z jejich koncertu ve Vratislavi. Tenkrát mě to fakt pobavilo, protože to byla taková méně tradiční koncertovka v zombie stylu. Navíc fotka v balkánském hudebním časopise… (smích) Vůbec jsem nechápal, jak se tam dostala. Zřejmě si ji tam dodala sama kapela. Hold u koncertních fotek se autorská práva moc neřešila. Dnes je to již celkem věhlasná kapela a nakonec mě těší, že jsem byl tímto způsobem u jejich začátků.
Zprvu jsem koncerty fotil na fotoaparát Nikon, ale chtěl jsem svoji fototechniku rozšířit. Jedno tělo mi už přestalo stačit. To jsem kdesi na internetu zahlédl bezzrcadlovku Fujifilm X-E1 v setu s doposud vynikajícím objektivem Fujinon XF 35mm f/1.4 R. Fujina mě tehdy zaujala především svojí velikostí a nádherným retro vzhledem. Bylo to myslím v roce 2014. Vůbec jsem nevěděl, co od systému bezzrcadla, natož od Fujifilmu čekat, ale risknul jsem to. Od té doby jsem u Fujifilmu zůstal a je to moje srdcovka.
K fotografování Vás tedy přivedla koncertní fotografie, ale pokud se nepletu, tak v dnešní době je Vaše zaměření poměrně široké. Nyní se věnujete krajinářské fotografii, fotíte svatby, portréty, rodinné fotografie a sportovní akce. Kterému z těchto odvětví věnujete nejvíce času a proč?
Nyní se jednoznačně nejvíce věnuji krajinářské fotografii. Fotím ji ale trochu méně tradičně. Nerad totiž fotím tam, kde je sluníčko. Dokonce už mi pár lidí psalo, zda nemám nějaký psychický problém a jestli bych si o tom neměl někde promluvit. (smích) Většinou, když je venku čerstvě po dešti, nebo se právě válí mlha, tak balím techniku a vyrážím. Nejčastěji do Broumovských stěn, které mám téměř za domem. Z toho ale občas plynou problémy s výběrem fotografií třeba pro okolní obce. Vždy když mě osloví, zdali bych neměl něco pro jejich prezentaci, na webovky apod., hned odpovídám, že určitě ano, ale že si nejsem jist, zdali depresivní zamlžená fotka Hvězdy, (vrchol Broumovských stěn) se jim pro jejich účely bude hodit. (smích) Tím se mi samozřejmě pro tyto účely zúžuje portfolio a výběr těch „správných“ fotek mám značně omezen. Takový výběr pak často bývá kompromisem především pro mě. Zejména v tom, čím bych se chtěl prezentovat. Řekl bych, že se do těch mých fotografií tak trochu promítá moje duše. Mám rád temno, samotu. Radši si sednu někde na pařez a budu koukat do mlhy než fotografovat sluncem zalitou louku plnou květin. Sluníčko fotím maximálně 10 minut po tom, co vyjde a 10 minut předtím, než zapadne. Vše ostatní mezi tím není nic pro mě. Respektive, pro mé fotky. Dokonce jsem měl i pár přednášek, které se příznačně jmenovaly „Krajina bez slunce“. Jednoduše, moje fotografie nejsou pro každého.
Když rád fotíte především za deštivého počasí, jak se Vám fotí svatby?
Vzhledem k tomu, že v současné době je velký trend svatebních obřadů venku v přírodě, tak se přiznám, že když je v den svatby sluníčko, tak se mi fotí strašně. (smích) To už jsem vlastně opět u toho slunce. (smích) Podle mě by se kvůli fotografům měly svatební obřady v poledne zakázat. (smích) Ideální čas by byl v sedm hodin ráno, nebo v osm hodin večer. Ale zase chápu, že nevěsty chtějí mít veselé a sluníčkové fotky. Nechtějí na nich mít ty moje „deprese“. (smích) U jedné svatby jsem zkusil zpracovat menší sérii fotografií v těch mých temných barvách,. Fotilo se v lese a za ne zrovna moc ideálního počasí nejen na fotografii, ale na svatbu samotnou. A ono se to novomanželům kupodivu líbilo. Tak pravda, svatební fotky musí být veselé a musí na nich být usměvaví lidé. Tady se naopak postprocesem posouvám na opačnou stranu histogramu a svatby zpracovávám spíše až high key. Samozřejmě to k těm mým krajinářským fotkám až tolik nesedí, ale přesto svatby fotím rád. Především proto, že jsou vždy plné emocí od smutku až po smích. Teď nedávno jsem dokonce fotil svatbu, kde se nevěsta k obřadu dostavila o tři čtvrtě hodiny déle. A pak se další půlhodinu všem omlouvala za všechno na světě, nejen za pozdní příchod. Takže celá svatba střídavě brečela a zase se smála. Bylo to strašně emotivní a dojemný, neboť ty emoce tam byly opravdu zcela všechny. To se to fotilo.... Opravdu to byl neskutečný zážitek. Svatby ale nefotím často. Většinou jich mám jen pár do roka. Své webové stránky mám sice koncipované na svatební fotografii, ale tak jsem si je vytvořil těsně před příchodem pandemie s úmyslem, že bych se tím mohl živit naplno. Pak přišlo to, co přišlo a svatební fotka téměř na rok vymizela z nabídky většiny fotografů. Teď už se ale sám jako svatební fotograf moc nenabízím. Spíše si spokojení svatebčané předávají můj kontakt. Takže svateb mám jen pár do roka. Opravdu nejsem specialista na svatební fotografii. Ačkoli je pravda, že letní víkendy mám díky tomu plné. Teď mě vlastně napadlo, že moje poslední plánovaná svatba na konci letošního října, bude svatba bubeníka té mé první nafocené kapely. To bude jízda. (smích)
Je pro Vás fotografování jenom jako koníček, nebo se tomu věnujete naplno a fotografování Vás i živí?
Mám své stálé zaměstnání, které mě živí. Fotografováním si nyní jen občas přivydělávám, dá-li se to tak nazvat. Spíš si tím jen přivydělávám na fototechniku. Postupně mi totiž začalo docházet, že ačkoli mám ve své technice hodně peněz, tak jsem si fotografováním nikdy moc nevydělal. Je to jen obrovská díra v peněžence. Proto jsem se odhodlal něco ze svého umu prodat. Vzhledem k tomu, že nejraději fotím zdejší přírodu, především Broumovské stěny, Ostaš či Adršpašsko-teplické skály, tak mě napadlo, že moje fotografie by mohly dobře vypadat tištěné na plátně. A ono to mělo a má úspěch. Lidé ta plátna opravdu začali kupovat. Nyní tedy občas prodám nějaký obraz, nafotím svatbu, reportáž či něco podobného. Ale na uživení to rozhodně není. Respektive, ne že by nebylo, ale nejsem typ člověka, který by se uměl prosadit, prodat. Navíc jsem lidumil, jenž se téměř vždy nechá ukecat na nějakou tu slevu. Hlášku: „mistře, nemáte tam nějakej nepovedenej obraz“ slýchám dost často. (smích) V tom mám velký deficit. Ale což, jsem už velkej kluk, co má dobrou práci a fotka asi navždy zůstane jen mým koníčkem.
Když už jste zmínil ten prodej fotografií na plátně, je nějaká fotografie, která byla a je mezi zájemci oblíbená, a kde jsou případně Vaše obrazy k dostání?
Hodně oblíbená je fotografie kaple Panny Marie Sněžné na zdejším vrcholu Hvězda v Broumovských stěnách, kterou jsem vyfotil vloni v zimě. Komplet omrzlé, ojíněné stromy a mezi nimi dominuje ta téměř magická kaple ve tvaru hvězdy. Myslím, že ta se opravdu povedla. Při pohledu na ten obraz člověka až zamrazí. Jak sám říkám, ten obraz je dobrý místo klimatizace na léto. (smích)
Už před expozicí často přemýšlím nad tím, jak asi bude výsledek vypadat na plátně. Přeci jen tisk na plátno je trochu jiný než na papíře. Scéna musí být vyfocena jinak. Více světelné dynamiky, méně detailů apod. Čas od času mi také někdo napíše, že si na mém profilu vybral konkrétní fotku, a zda by bylo možné ji nechat vytisknout. Před časem jsem měl autorskou výstavu v Teplickém infocentru. Tehdy to byly ještě tisky na papír, ale na příští jaro se chystá větší výstava v muzeu kláštera v Polici nad Metují. To už by měly být tisky na plátno. Vše s tou mou tématikou. Ke shlédnutí by měla být po celou letní sezónu.
Zmíněnou kapli Panny Marie Sněžné na vrcholu Hvězda jsem zaznamenala na mnoha Vašich fotografiích. Má toto místo pro Vás nějaký zásadnější význam?
Určitě. Pro mě je to naprosto magické místo. Většinou tam chodím brzy ráno, když tam ještě nikdo není. A vždycky to tam má neskutečnou atmosféru. Ať už oblouk pod mostem nebo kaple samotná. Stále se tam snažím najít nové kompozice. Pomalu už lezu po stromech a hledám, co a jak bych vyfotil, aby se to stále neopakovalo. Kromě změny ročních období tam toho samozřejmě moc vymýšlet nejde. Ale stále se snažím najít nový pohled, novou kompozici. Vzpomínám na dobu, kdy jsem tehdy do facebookové skupiny Krásy Broumovska začal vkládat první fotky mostu, který je pod zmíněnou kaplí. Do té doby tu kompozici takto téměř nikdo nefotil. Vždy se objevovaly zejména fotky kaple samotné. Ale od té doby to tak začalo fotit mnoho lidí. Nechci říkat, že to ostatní začali kopírovat podle mých fotek, to rozhodně ne. Ale evidentně je ta scéna něčím zajímavá, zapamatovatelná, protože se s tou mou kompozicí spustila lavina fotografií od jiných fotografů. Až si občas říkám, že mi z toho ten pohled zevšedněl. Na druhou stranu je skvělé, že některým fotografům to dodá impuls k nám dojet a vyfotit si to. Znám spousty kolegů, kteří se mě nejprve doptávali, kde místo hledat a následně si sem zajeli jenom kvůli té scéně. Vidět ji osobně a zároveň si ji nafotit. Ani se jim nedivím. Je to za těch správných podmínek naprosto magické místo. Mám radost, že se to místo propaguje, ale na druhou stranu doufám, že ho tím příliš nezlikvidujeme. Jedná se o velice dostupné místo, kam si člověk dojede autem téměř až nahoru, takže tam často bývá až přelidněno. Proto je opravdu nejlepší jet tam brzy po ránu, nebo pozdě večer. Nebo úplně nejlépe zamířit tam když prší, prostě když je hnusně. To máte největší šancí být tam sám a užít si tu atmosféru naplno.
Celkově na tom úseku mezi vrcholem Hvězda a vyhlídkou Supí hnízdo mám už takových oblíbených kompozic několik. A stále se snažím hledat nové. Nedávno jsem tam objevil místo, kolem kterého jsem prošel snad stokrát, a nic. Prostě jsem ho neviděl, přehlížel jsem ho. Až nedávno jsem ho vlastně objevil ze se své fotografie. Fotil jsem něco zcela jiného a doma mě to trklo. Okamžitě jsem letěl zpět do stěn a přefotil to. Je to scéna s kamennými schody mezi zelenými břízami. Takové schody do Mordoru. Zkouším teď ještě nafotit některá má oblíbená místa ve čtyřech ročních obdobích. Už jsem jednu takovou sérii nafotil a teď dělá radost zákazníkovi na druhém konci republiky.
Na Vašem Instagramu mě také zaujala mystická fotografie ženy s lucernou a psem, kterou jste vyfotil rovněž u kaple Panny Marie Sněžné. Co Vás k této fotografii vedlo a máte v plánu ještě další fotografie do série?
Tuto fotografii jsem měl už dlouho v hlavě, ale sháněl jsem někoho, s kým bych ji nafotil. To místo si o podobnou scénu téměř říká. Naštěstí se mi asi po stopadesátém přemlouvaní podařilo přemluvit naši Viktorku. V půjčovně kostýmu jsem zapůjčil vhodné šaty a mohli jsme vyrazit ke kapli. Bohužel to bylo foceno trochu ve spěchu. V hlavě jsem měl kompozici, ale důležité je samozřejmě světlo a tím i samotná atmosféra. A to byl problém, protože jsme fotili mezi přeháňkami. Takže vlastně moc času nebylo. Navíc jsem musel beze zbytku využít momentální vůle Viktorky nechat se fotit. (smích) Pokaždé, než jsem nastavil techniku i Viktorku, tak bylo vše jinak. Střídal se tam déšť se sluncem, které jsem tam vůbec nechtěl mít. Navíc jsme fotili bez světel, zkrátka bez ničeho. Přesto nakonec vznikla malá série fotografií. Je to ale takové nedotažené. Stále to však v hlavě mám a doufám, že se mi to jednou podaří přefotit, ale už přesně podle mých představ. Tentokrát však již za pomocí světel a s větším rozmyslem. Ale i tak mám z té první série radost. Realizoval jsem si něco, nad čím jsem opravdu dlouho přemýšlel. Navíc něco, co běžně nefotím.
Existují nějaká další místa, kam se rád vracíte fotit?
Než začala pandemie, tak jsme s partou kamarádů Fuji fotografů jezdili fotit po Evropě. Jednoduše jsme sháněli levné letenky a lítali po různých evropských metropolích. Nejvíce mě však zaujalo italské město Matera. Je to téměř magické městečko kousek od Bari. Ty jakoby bez ladu a skladu rozeseté kamenné domečky na skalním masivu jsou opravdu jedinečné. Tam se rozhodně musím vrátit. A pak Island, kde jsme byli fotit na konci zimy 2018. Ještě vloni jsem navštívil safari v Keni. A to byl teprve zážitek. Bohužel jsme se tam dostali po krátkém období dešťů, které tam tou dobou na konci keňského léta bylo velkou výjimkou. Proto zvířata nebyla na obvyklých místech okolo napajedel a kolem cest, kde se tou dobou běžně vyskytují. Ale protože se savana po deštích zrovna zazelenala, tak byla rozprostřena všude možně, jen ne tam, kde jsme byli my. (smích) Ten kdo někdy nějakou africkou rezervaci navštívil, asi ví, o čem mluvím. Každopádně i tak byl neskutečný zážitek nafotit si divoké slony či žirafy v pozadí s Kilimanjarem.
V současné době, kdy provádíme závěrečné korekce textu rozhovoru, se situace trochu zlepšila. Nyní máme za sebou další dva moc zajímavé výjezdy. Cestu kolem republiky elektromobilem a týden v Lotyšské Rize. Fanoušci na Facebooku, kteří naši partu znají a sledují nás, si naše zážitky užívali s námi. (smích) Všem nám to cestování hodně chybí.
Kde berete inspiraci na focení?
Abych řekl pravdu, tak nemám konkrétního fotografa, od kterého bych se nechal inspirovat. Jak říkám, ty mé „depresivní“ fotky fotí opravdu málo kdo. Ale sleduji například vynikajícího krajinářského fotografa Martina Raka, který občas takové fotky fotí, nebo třeba naše krajinářské špičky Honzu Šmída či Michala Baladu. Ale to jsou fotografové, kteří lezou po horách a dělají klasické výhledovky při východu a západu slunce. Ale takové fotky se tady v té naší džungli v Broumovských stěnách ani moc fotit nedají. Anebo to až tak dobře neumím. Takže v tomto jsem takový samouk. Z dětství mám ale v hlavě obrazy jednoho největších ruských krajinářských malířů 19. století I. I. Šiškina. Ten maloval naprosto epické obrazy tehdejší ruské krajiny. Miloval jsem jeho obrazy s břízami. Doma jsme měli několik jeho reprodukcí, a jak píši, jeho břízy jsem naprosto miloval. Vidím je tak i na svých fotografiích. A to zejména v těch jeho barvách.
Jaké vlastníte fotografické vybavení a který objektiv nejraději používáte?
V 90 % procentech používám objektiv Fujinon XF 16mm f/1.4 R WR. Pro mě to je naprosto vynikající sklo. I když jako krajinář bych nejspíš potřeboval malinko širší, jenomže Fujifilm toho v tomto případě na výběr moc nemá. Dlouho jsem fotil s manuálním objektivem Samyang 12mm f2.0. Tenkrát jsem ho kupoval ještě jako Rokinon a nikdo ho tu pořádně neznal. Myslím, že jsem ho tehdy sehnal na eBay. S ním jsem nadělal spoustu parádních fotografií. Toto pevné 12mm ohnisko mi u Fujifilmu chybí. Rokinon jsem tehdy prodal, potřeboval jsem hotovost na nákup zmiňované „šestnáctky“, ale zanedlouho už mi opět chybělo. A tak jsem si ho opět koupil. Už ale jako Samyang. Nyní však fotím převážně s tím XF 16mm f/1.4 R WR. Dále pak rád používám Fujinon XF 50 - 140mm f/2.8 R LM OIS WR na detaily, polodetaily a výhledovky. To je podle mě také vynikající sklo, takže nejčastěji při focení krajiny používám tyto dva. Na focení svateb pak používám Fujinon XF 35mm f/2 R WR. Navíc jsem si nedávno pořídil naprosto vynikající X100V. Geniální a hlavně nádherný přístroj. Má pevné ohnisko 23mm které doplňuji širokou předsádkou WCL-X100 v druhé verzi. Jsem s ní na 19mm, což ale opět není zrovna ideální krajinářské ohnisko. Právě včera jsem si uvědomil, že při výletech za krajinářskou fotkou, zůstává X-T3 nějak moc často doma na poličce. Dokonce jsem s „véčkem“před týdnem absolvoval týdenní pobyt s partou horolezců ve slovenských Vysokých Tatrách. A kupodivu jsem si tam s ním vystačil.
Co se týče těl fotoaparátů, tak těch jsem rovněž vyzkoušel několik. Konkrétně jsem měl Fujifilm X-E1, Fujifilm X-T10, Fujifilm X-T20, Fujifilm X-H1, Fujifilm X100T a Fujifilm X100S. Ale teď, když byla na jaře ta super akce na Fujfilm X-T3, tak to se nedalo nekoupit. (smích) V současné době tedy fotím na Fujifilm X-T3. Jako druhé tělo používám Fujifilm X-E3, které jsem rovněž koupil na jaře v setu s objektivem Fujinon XF 18-55mm f/2,8-4 R LM OIS. Díky bohu za podzimní a jarní výprodejové akce Fujifilmu. Už se bojím té blížící se letos na podzim. (smích)
Sledujete novinky v oblasti fototechniky Fujifilm a je něco, na co máte třeba už delší dobu zálusk?
Těším se na Fujifilm X-H2, který se nyní avizuje. A to zejména proto, že má stabilizátor v těle. Fujifilm X-H1 ho měl a to bylo parádní. Mohl jsem fotit i krátké časy bez stativu a on to v těch našich temných lesích celkem bez problémů „ustabilizoval“. Ale dynamika už mi časem nestačila. Už to tělo bylo pomalejší i na svatby, takže jsem musel koupit něco rychlejšího. Volba tedy padla na Fujifilm X-T3. Takže uvidíme. Případně by to bylo další tělo, které bych si pořídil. Myslím tu X-H2. Pošilhávám i po sytému GFX. Středoformát by byl na temné krajinky určitě vynikající. Chystám se ho zapůjčit a otestovat.
Jak obvykle vypadá váš post proces fotek, a které programy se Vám osvědčily?
U krajinářských fotek je post proces nezbytností. Pracuji zejména s Lightroom. Přiznám se, že neumím s Photoshopem. V současné době sice procházím kurzem na Photoshop, ale ještě se v něm příliš neorientuji, takže fotky upravuji z 90 % v Lightroom. Zatím mi vyhovuje, a to co potřebuju, umí. Ale samozřejmě spoustu fotek bych chtěl dotáhnout k dokonalosti. Na to bude Photoshop nutností. Chci-li se v něčem posunout, tak to je rozhodně post proces. Jinak post proces je na mých fotkách i celkem vidět. Nedávno mi na FB ve skupině Krásy Broumovska jeden z kolegů vyčetl, že mám na fotce moc post procesu. Moc stínů, moc světel, že to nemůže být pravda, co je na fotce. Docela mě to pobavilo. No jo, ale co je ta jeho pravda? Vnímání fotografie je jen subjektivní. Každý ji vidí jinak. Osobně potřebuji na fotografiích vidět nějaký prostor, krajinářská fotografie musí mít dynamiku. Jakmile je fotka plochá bez stínu, světel, tak to bude jen tuctová fotografie, kterou lehce bez povšimnutí přehlédnete. Už zdejší krajinářská legenda Horst Bauer říkal, že na fotce musí být vidět prostor a perspektiva, jejímž základem je světlo. Tedy odspodu stíny až nahoru do světel. Úplně nesouhlasím s názorem, že fotka by se měla vydávat tak, jak „vypadla z foťáku“ a nic by se na ní nemělo „ladit“. To je holý nesmysl. Já téměř nic neretušuji a čistě si hraji se stíny, světly a barevným tónováním. I na workshopu s krajinářským esem Michalem Baladou jsme se shodli, že post proces je druhá a nedílná část dobré krajinářské fotografie. Vyretušuji maximálně nějakou větev, co mi překáží v kompozici, a kterou jsem třeba přehlédl. Navíc, post proces se dělal už i v temné komoře, v dobách čistého analogu. Například Jaroslav King Seifert, zdejší horolezecká legenda, jenž celý život fotil horolezeckou tématiku, mi často vyprávěl, jak při osvitu na různé časy zakrývali části fotky. Část fotky osvětlovali delší dobu, část kratší dobu, občas i něco vyškrábali apod. To se dnes vlastně všechno dělá taky, jen jednodušší cestou v počítači. Dřív se to zkrátka dělalo taky, jen jinak a pracněji. Takže mi tyto názory připadají liché. A navíc přicházejí zpravidla od lidí, kteří post proces neumí. Ostatně, jak řekla i taková fotografická ikona kterou je Jan Šibík: "Do fotografie musí fotograf vložit i něco svého, ne jen něco či někoho vyfotografovat. Ideální je, když je na první pohled poznat, kdo snímek vyfotil. Když je tam kus toho fotografa." A tak mě těší, když se od fanoušků dozvídám, že mou fotku poznají na první pohled.
Co byste vzkázal začínajícím fotografům?
Nevím, zdali jsem ten, co by měl někomu radit, tak spíše jen několik postřehů. Nenechte se strhnout „lajkama“. Ať už na Facebooku nebo na Instagramu. Většina lidí na sociálních sítích jsou čistě jenom konzumenty dané fotografie, které často osloví např. konkrétní místo, ale ne fotografie jako taková. Je jim jedno, jak a čím to bylo vyfotografováno. Nehledají tam správné světlo, kompozici či co je tam naopak špatně. Nepitvají fotografie tzv. do pixelu jako fotograf. Jak často na svých přednáškách říká fotograf, cestovatel a foto pedagog Marcel Konečný: „Čím víc má fotka lajků, tím stojí víc za h..... Lajk není měřítko kvality fotografie. To dá rozum.“ Takže na toto rozhodně nedat. A snažit se sebevzdělávat, čímž myslím studovat známé fotografy. Hledat na jejich fotografiích, proč je zrovna tahle dobrá, jak to asi vyfotil, proč zrovna tuhle kompozici a proč nikomu nevadí, že zrovna na téhle je blbé světlo. Proč udělal tuhle „chybu“ v kompozici. A konečně zkusit se prodat. Vystavovat, posílat fotky do soutěží (ne lajkovacích, to je smrt) nebo nabízet fotky fotobankám. Pak teprve zjistíte, na čem jste. Lajky kamarádů jsou liché. Snažit se najít a pochopit, co dělá fotografie, které se mi líbí, jinými a čím jsou ty fotografie výjimečné. Jinak vaše fotografie zapadnou v šedi běžných „tuctovek“ a budete si fotit jen do šuplíku, či do „bezvýznamné“ facebookové skupiny, kde vaše fotky za týden zapadnou v zapomnění.
Ještě jedna má oblíbená otázka na závěr. Jak byste sám sebe popsal jako fotografa?
Se mnou je těžké pořízení, a to jak v životě samotném, tak i fotografickém. Jsem prostě samorost, co vnímá krásu tak nějak pokřiveně. A to se odráží i na těch fotkách. Hold, jiný je rád, že se udělalo krásně, slunečno a může jít fotit. Jen Tom ožije, když se venku udělá nádherně hnusně. To pak vyrážím fotit já. (smích)
Tímto děkuji Tomášovi za příjemný rozhovor.
Ukázka dalších fotografií od Tomáše
__________
Tomáš Šrejber
Web: tomsrejber.cz
Instagram: @tom.srejber
Facebook: Tom Šrejber (fotograf)
